V O2 je už skoro 30 let. Začínal v administrativě, postupně se ale dostal k technologiím, do terénu i k vedení lidí. Dnes se svým týmem zajišťuje služby pro rezidentní i firemní zákazníky v Praze a ve středních Čechách. Když mluví o své práci, je z něj cítit zkušenost, nadhled i respekt k řemeslu. A také to, že za každou službou, která funguje, stojí konkrétní lidé.
Ve firmě jsi skoro 30 let. Jak ses vlastně do O2 dostal?
V září to bude 30 let. Vystudoval jsem hotelovou školu, pak jsem byl na civilní službě a po ní jsem si hledal práci. Tenkrát jsem našel inzerát v novinách, zavolal na číslo, domluvil si pohovor a na jeho základě mě přijali. Byla to ještě doba Nextelu, datových služeb, takže můj začátek byl vlastně úplně jiný, než by dneska člověk čekal.
A na jaké pozici jsi začínal?
Začínal jsem v administrativě. Zajišťoval jsem provozní věci, které byly potřeba, aby firma fungovala. Papírové stravenky, opravu mobilních telefonů, denní vyzvedávání smluv a pošty z P.O.Boxu, košilkování faktur, nebo například hotovost pro ředitele, kteří cestovali na zahraniční cesty. V té době se opravdu ještě vozily marky a dolary z banky, což dnes zní skoro neuvěřitelně. Byla to úplně jiná doba a úplně jiná práce než dnes, ale i díky tomu jsem firmu poznal odspodu.
Jak ses z administrativy dostal k technologiím?
Dělal jsem to asi dva roky a vedle sebe jsem viděl kluky techniky, jak instalují služby a pracují se sítí. Začalo mě to zajímat, tak jsem si řekl, že bych to chtěl dělat taky. Přišel jsem za nadřízeným a on mi našel techničtější pozici. Nezačal jsem hned jako technik v terénu. Nejdřív jsem byl v oddělení konfigurací, kde jsem konfiguroval routery a síť. Až teprve potom jsem se dostal ven, do terénu k zákazníkům. Takže to byl spíš postupný přechod než nějaký skok.
Pamatuješ si ještě, jak tehdy svět technologií vypadal?
Ten vývoj je obrovský. Pamatuji si, že páteřní síť byla připojená linkami o kapacitě 155 megabitů, tehdejší ATM síť, což mají dneska běžně lidé doma. Zřizovali jsme služby o rychlosti 64 kilobitů za sekundu, což je dneska skoro nepředstavitelné.
V té době nikdo ani neměl internet, ve firmě ho měli třeba jen vybraní ředitelé. My jsme se teprve seznamovali s e-mailem a intranetem. Dělali jsme něco, o čem jsme věděli, že bude důležité a velké, ale ještě jsme úplně nevěděli, co všechno to jednou přinese. V tom mi to dneska trochu připomíná umělou inteligenci. Taky víme, že je to důležité téma, ale pořád ještě nedokážeme dohlédnout všechny její dopady.
Dnes vedeš tým skoro čtyřiceti lidí. Byla pro tebe manažerská role přirozený krok?
Tak nějak se to vyvinulo. Tím, že jsem dělal konfigurace a rozuměl technologiím, dostal jsem se i do terénu a po pár letech přišla nabídka vést oddělení. Já jsem se v tom nakonec našel, ale je pravda, že je to v mnoha ohledech náročnější. Je to hlavně práce s lidmi. Na druhou stranu pořád rád jezdím i k zákazníkům, protože si tím udržuji technický přehled. Nechci, aby mě někdo opíjel rohlíkem, zároveň potřebuji a chci naší práci opravdu rozumět. A navíc je to občas příjemné osvěžení oproti práci za notebookem a v kanceláři.

Co všechno si vlastně pod vaší prací má člověk představit?
Spousta lidí vůbec netuší, kolika běžných situací se naše práce dotýká. Když nakupují v obchodě, vybírají peníze z bankomatu nebo když bez problémů fungují bankovní pobočky, obchodní centra a velké firmy, často za tím stojí právě naše zařízení, routery, konektivita nebo infrastruktura, kterou zajišťujeme.
My připojujeme velké korporace, jejich pobočky, zaměstnance, řešíme bezpečné propojení mezi lokalitami a internet pro zákazníky na pobočkách. Celé je to hodně komplexní. Vlastně ty služby, které dodáváme našim zákazníkům, sami denně používáme, aniž si to uvědomujeme. A to mi na tom přijde nejzajímavější. Kromě firemních zákazníků ale vyjíždíme řešit i běžné instalace u lidí doma nebo zprovozňujeme nefunkční služby.
Je nějaký projekt, na který vzpomínáš jako na opravdu velkou věc?
Velká věc byly třeba mýtné brány. To bylo hodně složité a nebezpečné, ale zároveň velmi zajímavé. Nebo volby. Ty zajišťujeme pravidelně a je za tím obrovské množství práce. Připojujeme jednotlivá sčítací místa, zajišťujeme přenos dat, všechno se pak slévá na Českém statistickém úřadě a díky tomu pak vidíme živé vstupy v televizi a průběžné výsledky. Za těmi čísly, která lidé sledují v médiích, stojí i naše práce. A pak je tu samozřejmě krizová infrastruktura. Kolegové mají na starosti i věci jako tísňové linky, kde jde doslova o život. Tam prostě není prostor na to, aby něco nefungovalo.
Co je na té práci v terénu nejtěžší?
Někdy jsou nejtěžší dočasné eventy, protože to je opravdu šití služeb na míru a není moc času. Ty se dnes snažíme minimalizovat, není pro ně prostor. Ale hodně náročná je dneska i instalace 5G internetu u zákazníků, kdy technici instalují antény na domech. V létě jsou na střechách klidně teploty kolem šedesáti stupňů, v zimě je problém světlo a bezpečnost, do toho vítr, déšť nebo mráz. Je to z pohledu fyzičky i bezpečnosti náročná práce a s vyšší mírou rizika pracujeme v podstatě každý den. To si spousta lidí vůbec neuvědomuje. Zároveň i ostatní naše služby musí fungovat a zabere to hodně času i mimo běžnou pracovní dobu, brzká rána, pozdní noci, ale i víkendy a svátky.
Ty pořád jezdíš i k zákazníkům. Baví tě na tom pořád ten osobní kontakt?
Jo, baví. U rezidentních zákazníků je to hodně osobní. Přijedeš k někomu domů, řešíš konkrétní problém a často je za tím i nějaký lidský příběh. Pamatuji si třeba pána důchodce, kterému nešla televize. Dva dny kvůli tomu jezdil desítky kilometrů na chatu, aby mohl sledovat sport. Nakonec jsem mu opravil internet a dali jsme se do řeči o sportu, konkrétně tenisu. A on mi vyprávěl, že jejich syn jako junior kdysi porazil Rogera Federera, takže má doma vlastně jediného člověka na světě s pozitivní bilancí na Rogera Federera, tenisovou legendu. To jsou přesně ty momenty, kdy práce najednou není jen o technice.
Máš nějaký profesní moment, na který jsi opravdu pyšný?
Kdysi jsme dělali centrálu pro jednoho významného zákazníka v Paříži a O2 od něj tehdy získalo ocenění pro nejlepšího mezinárodního dodavatele. To bylo moc hezké. Ale obecně mě nejvíc těší chvíle, kdy je zákazník opravdu spokojený, my máme dobrý pocit z dobře odvedené práce a firmě to zároveň dává smysl i byznysově. Mám rád ten moment, kdy to všechno do sebe zapadne. Jednoduše i v tak velké korporaci, koukat na vše, jako by byla má vlastní. Nedělá to zdaleka každý a doslova mi vadí věty typu “To nejsou tvé peníze, to neřeš, nebo To se v naší firmě ztratí”.
Když se řekne „nejlepší síť“, co si pod tím představíš?
Většina lidí si asi představí hlavně mobilní síť. Já to ale vidím mnohem ve větší hloubce. Vidím datová centra, servery, páteřní routery, všechno, co je za tím v pozadí. Pro mě je síť celý komplex. Nejlepší síť je taková, která poskytuje dobré služby, je spolehlivá a bez výpadková. A já si myslím, že naše síť k těm nejlepším na světě opravdu patří. Ale zároveň vím, že za tím nejsou jen technologie. Je za tím spousta lidí, kolegů, špičkových odborníků v O2 a každodenní mravenčí práce, která často není vidět.
Dnes se hodně mluví o AI. Pomáhá už nějak i vám?
Na manažerské pozici ano. Když potřebuji pomoct s Excelem, prezentací,
dotazy nebo si nějak ulehčit práci, tak ano. Ale co se týče techniků v terénu,
tam je to zatím jiné. Jeho práci u zákazníka prostě nenahradíš. AI za tebe nevyleze
na střechu, nevyřeší situaci přímo na místě a neudělá za tebe všechno, co tahle
práce obnáší. Máme nějakou robotizaci a snažíme se odbourávat rutinní činnosti,
aby to lidem uvolnilo ruce, ale ten lidský faktor tam pořád bude. Možná si za
pár let lidé ještě víc uvědomí, jak důležité je, že k nim domů přijede živý
člověk. Minimálně u techniků to tak podle mě dlouho zůstane.
Ve firmě brzy oslavíš 30 let. Co tě tu pořád drží?
Že to není rutina. Pořád přicházejí noví zákazníci, nové technologie, dodavatelé, nové požadavky. Zvyšují se rychlosti, řeší se bezpečnost, mění se potřeby firem. Já vlastně nikdy úplně přesně nevím, co přijde zítra, za týden nebo za měsíc. A taky mě baví, že nás zákazníci často posouvají dál. Přijdou s požadavkem, který třeba ještě neumíme úplně standardně dodat, a my se díky tomu začneme učit něco nového. Začneme tu službu skládat, hledat cestu, jak ji udělat. A právě tyhle jedinečné projekty nás posouvají jako firmu i jako lidi. To mi na té práci přijde asi nejlepší.
Pořád se něco děje, pořád se člověk učí a pořád vidí konkrétní
výsledek. A pak samozřejmě lidé. Bez nich by to celé nešlo a to nemyslím jen
nás techniků, ale samozřejmě i ostatních kolegů ve firmě s kterými
spolupracujeme. Technologie jsou důležité, ale samy o sobě nic neudělají.
Vždycky za nimi stojí někdo, kdo jim rozumí, stará se o ně a řeší, aby všechno
fungovalo tak, jak má.
Letos tě čeká taky Recharge. Těšíš se?
Těším, ale je to letos docela logistická disciplína. Tím, že máme hodně lidí, jde letos v našem týmu na Recharge dvanáct kolegů a skloubit to všechno není úplně jednoduché. Jako vedoucí musím hodně přemýšlet nad tím, jak to rozplánovat, aby tým fungoval a zároveň si lidé mohli volno opravdu užít. Já sám to letos nejspíš nestihnu a budu to plánovat spíš na příští rok. Láká mě Taiwan. Je to Asie, jiná kultura, moderní země, skvělé jídlo a krásná příroda, takže to je teď asi můj favorit.